Koncesionářský seriál - díl pátý: Richard Svoboda

V tomto dílu najdte přesný přepis toho, co senátor Richard Svoboda řekl při předložení zákona v Senátu. Citace: Pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, dámy a pánové, leží před vámi senátní návrh zákona o zrušení rozhlasových a televizních poplatků. Jedná se sice o normu stručnou a krátkou, přesto by však její účinek pocítila na svých peněženkách většina domácností v naší zemi.

Co mne vedlo k podání tohoto návrhu? Už před dvěma lety zpracoval eStat vedený Edvardem Kožušníkem analýzu regulací v mediální oblasti. Ta vedle řady dalších problémů a otázek spojených se svobodným přístupem k informacím poukázala na velmi neefektivní a archaický výběr rozhlasových a televizních poplatků. Protože jsem přesvědčen, že jedním ze základních úkolů zákonodárců je efektivní výběr všech daní, a televizní poplatky nejsou dnes už ničím jiným než daní svého druhu, rozhodl jsem se inspirován prací týmu Edvarda Kožušníka předložit zákon, který by byl efektivnější a racionálnější a zajistil by výběr prostředků pro média veřejné služby lépe. 

Rozhlasové a televizní poplatky mají svůj prapůvod v koncesionářském poplatku, který byl do českého prostředí zaveden v roce 1923 zákonem o telegrafech. Tehdy si stát osvojoval veškerou moc nad oblastí telegrafního vysílání, a to nejen nad samotným aktivním vysíláním, ale také nad pouhým příjmem telegrafního signálu.

Občané si tak mohli požádat o koncesi, jakýsi zvláštní ústupek, tedy přiznání práva, na jehož základě mohli používat rozhlasový přijímač. Za tento ústupek, který stát poskytl občanům, se musel platit již zmíněný koncesionářský poplatek, který byl považován za platbu za luxus.

S nástupem televizního vysílání byl v 50. letech 20. století zaveden i poplatek televizní. Zpočátku však stále platila podmínka, která vyžadovala k přijímání jak rozhlasového, tak i televizního vysílání zvláštního úředního povolení. S postupným rozšiřováním povědomí o právu na informace byla v roce 1964 novým telekomunikačním zákonem odstraněna povinnost získat povolení k užívání rozhlasových a televizních přijímačů. I nadále pak zůstala zachována povinnost platit rozhlasové a televizní poplatky. Avšak nyní již bez onoho konkrétního protiplnění ze strany státu. Tehdy jsme se dostali do stavu, který s drobnými změnami platí doposud. Občané platí poplatek za to, že mají rádio či televizi.

Jistě lze namítnout, že místo původní koncese se od roku 1991 z těchto poplatků hradí provoz České televize a Českého rozhlasu a jejich vysílání je onou službou, kterou si občané platí. Jak k tomu však přijdou ti, kteří žijí v oblastech mimo příjem signálu České televize či Českého rozhlasu, popřípadě signál mají, ale o obsah poskytovaný veřejnoprávními médii, ať už z jakéhokoli důvodu, nemají zájem.
Doba se od 20. let minulého století výrazně změnila. Na mediálním trhu existuje řada komerčních rozhlasových a televizních stanic, které poskytují vysílání různého typu a kvality. V řadě případů je jimi poskytovaná nabídka srovnatelná s tím, kterou poskytují média veřejné služby.

Aby se občan mohl dostat ke sledování jiných než veřejnoprávních médií, musí však nejdříve vyplatit jakési výpalné v podobě reliktního koncesionářského poplatku.

Ve shodě se spoluautorem předkládaného návrhu Edvardem Kožušníkem jsem zastáncem toho, že by stát garantoval existenci nezávislých médií poskytujících veřejnou službu, protože vyvážené, nestranné a komerčními zájmy nedotčené zpřístupňování informací je bezpochyby jednou ze záruk demokracie a prohlubování polistopadového vývoje. To má a musí být zájmem každého demokratického státu. Stát by neměl nezpochybnitelný veřejný zájem přenášet na občany v podobě povinnosti platit specifické a neefektivně vybírané poplatky.

Každá domácnost dnes platí za to, že vlastní přijímač a s trochou nadsázky je to totéž, jako byste mrazírnám měli platit za lednici a producentům vína za sklep.

Mnozí z nás, aniž mají volbu, tak ke komerční a privátní svíčkové kupují i kus veřejnoprávního bůčku, řečeno metaforou z předlistopadových řeznictví. Tato metoda navíc, abychom si rozuměli, nemá hodnotit, přestože veřejnoprávní média financovaná onou specifickou daní často v honbě za sledovaností nezaostávají ani za nejstupidnějšími pořady komerčních stanic.

Naznačil jsem již, že správa poplatků vybíraných podle současné zákonné úpravy, je velmi drahá a neefektivní. Ne snad proto, že by výběr poplatků prováděla Česká televize a Český rozhlas špatně, ale proto, že inkaso probíhá v relativně nízkých částkách, navíc je prováděno každým z těchto médií samostatně. Podle kvalifikovaných odhadů činí náklady na správu poplatků ročně asi 430 miliónů korun z inkasovaných 7,8 miliardy korun, což činí kolem pěti procent. Výběr poplatků je srovnatelný s výběrem daní. V případě daňové správy se však náklady na správu daní pohybují v ČR kolem 1,5 %. Pouhou změnou výběru lze tedy okamžitě ušetřit bezmála 300 miliónů korun, které by čeští občané buď nemuseli zaplatit, nebo by mohly být využity ve veřejném zájmu lépe.

Zastavme se nyní u aspektu sociálního. Dnes platí rozhlasové a televizní poplatky ve výši 2160 korun za rok drtivá většina našich domácností. Znovu opakuji 2160 ročně každá domácnost, která vlastní přijímače. Tuto částku opakuji a zdůrazňuji proto, abych vám připomněl předvolební hrátky, které se odehrály kvůli 30korunovému poplatku u lékaře. V ČR je až 30 % domácností jednočlenných, ve většině případů se jedná o seniory a sociálně slabé. Přitom řada z nich žije sice nad 2,15násobkem životního minima, který představuje hranici pro osvobození od poplatků, ale koncesionářské poplatky pro ně často představují jistou finanční zátěž. Tato zátěž, kterou rozhlasové televizní poplatky pro občany představují, není rozložena spravedlivě podle sledovanosti nebo poslechovosti veřejnoprávních médií, ale pouze podle toho, zda v domácnosti je či není televizní či rozhlasový přijímač.

Co tedy obsahuje návrh zákona, který jsme vypracovali s Edvardem Kožušníkem a který vám nyní předkládám k vaší laskavé pozornosti? Vedle zrušení institutu rozhlasového a televizního poplatku navrhuje kompenzovat výpadek přímo z poplatku veřejnoprávním médiím ve stoprocentní výši, tedy výši odpovídající současné výši inkasa z poplatků.

Kompenzace by měla probíhat odvodem části výnosů daně z přidané hodnoty. Přirozeně v souladu se svým přesvědčením preferuji, aby se tak událo bez zvýšení daňových sazeb, aby se zdroje našly formou úspor na straně současných výdajů ve veřejné správě. Návrh zákona nemá za cíl změnit současnou rovnováhu na mediálním trhu ani nijak zasahovat do současné míry nezávislosti veřejnoprávních médií.

Tvrdí-li někdo něco jiného, lže.

Argumenty, že tato nezávislost bude narušena, jsou zcela neopodstatněné.
Tak jako zákonodárce by si určil výši poplatku, určí nyní i mandatorní, tedy závazný a trvalý výdaj ze státního rozpočtu. Jedna daň svého druhu - daň archaická, neefektivní a v opsaném smyslu i asociální - by byla nahrazena efektivnějším daňovým nosičem. Sama tato změna by přinesla úspory ve výši stovek milionů korun, navíc by umožnila financování médií veřejné služby proporcionálně podle ekonomické aktivity a výše příjmů jednotlivých občanů. Takovou proporcionalitu totiž právě daň z přidané hodnoty umožňuje.

Předmětem návrhu je tedy jen a pouze odstranění přežitého a neefektivního systému výběru koncesionářských poplatků a nahrazení mandatorním odvodem části výnosů - jedná se o 3 % inkasa DPH na účet České televize a Českého rozhlasu. Se spoluautorem zákona Edvardem Kožušníkem jsme oslovili desítky přímo i nepřímo dotčených institucí veřejnoprávních, privátních i státních. Chci touto cestou poděkovat za reakce a připomínky, které mohou být základem pro debatu ve výborech a mediální komisi. Rovněž děkuji těm respondentům, kteří se zabývali podstatou návrhu a nikoliv domnělými vyspekulovanými motivy předkladatele.

Shodou okolností se jedná o peníze v témže řádu a v zásadě stejném objemu, jako jsou vybírané či nevybírané třicetikorunové poplatky u lékaře. Kampaň za jejich zrušení se nikterak nezabývala tím, jak ony vybrané či nevybrané miliardy budou ve zdravotním systému pomáhat či chybět. A s jistou mírou populistického cynismu vsadila na to, že každému je bližší vrabec třiceti korun v kapse, než holub vyrovnaného a finančně zajištěného zdravotního systému na střeše. Protože se nechci vézt na podobně primitivní populistické vlně, soudím, že právě další debata o tomto návrhu ve výborech a komisi může vést k závěrům, zda najdeme k tomuto kroku dostatek odvahy a prostředků v daňových výnosech.

Vážené kolegyně a kolegové, jsem si jist, že názorů na projednávanou problematiku bude tolik, kolik nás sedí v senátorských lavicích. Již v předběžných reakcích a diskusích jsme zaznamenali řadu podnětů pro pozměňovací návrhy, ať už se jednalo o potenciální inflační koeficient, či podněty, že návrh by se měl zapsat rovněž v zákonných úpravách o rozpočtovém určení daní. Troufám si však tvrdit, že bychom se všichni mohli shodnout na tom, že současný systém je zbytečně nákladný, neefektivní, sociálně necitlivý a přežitý. A je-li tomu tak, je naší povinností, zahájit debatu o lepším řešení financování našich veřejnoprávních médií.

Žádám vás proto, abychom propustili návrh zákona do dalšího projednávání, aby vznikl prostor pro hlubokou diskusi nad co nejlepším způsobem financování veřejnoprávních médií bez zatěžování občanů a podnikatelů platbou nesmyslných transferů za zastaralý způsob výběru koncesionářských poplatků. Děkuji.

.

KOncesionářský seriál

Díl čtvrtý: Senát je zatím pro..

Díl třetí: Hotely a penziony

Díl druhý: Jedna věta ředitele Českého rozhlasu

Díl první: Co je cílem zrušení poplatků?

Proč chci zrušit koncesinářské poplatky